Byl krásný slunečný den, obloha modrá jako Olinčiny šaty, trávník čerstvě posekaný a v hlavách dětí nezvykle moc energie, což byla kombinace, která ve většině případů končila buď velkým smíchem, nebo velkým úklidem.

Randálek zrovna snídal vajíčko natvrdo, když mu na lžíci uklouzlo a dopadlo mu přesně na hlavu, kde se na moment zastavilo, než spadlo na talíř. A tehdy to začalo. Randálek, plný nápadů a bláznivin, vykřikl: „Heuréka! Máme závod! Budeme nosit vajíčka na hlavě!“

Všichni zpozorněli. Tonda hned nadskočil, Týnka začala hledat kapesníky na ochranu vlasů, Petra zvedla kytaru a ohlásila přípravu hymny závodu, Deniska začala psát pravidla a Kuba už kreslil plakát s názvem „Vaječná výzva století“.

Olinka chtěla namítnout, že se to asi nezamýšlelo jako sport, ale pak si uvědomila, že by mohla být rozhodčí – a možná i zachránit koberec, pokud všechno proběhne venku.

Děti se přesunuly na zahradu, přinesly deset vajíček natvrdo, protože syrová by znamenala konec světa, a začalo se trénovat. Chodit rovně s vajíčkem na hlavě nebylo vůbec lehké.

Randálek šel jako baletka, ale každých pět kroků mu vajíčko spadlo. Tonda si dal na hlavu ponožku a do ní vložil vajíčko, ale při prvním skoku mu sklouzlo do trika. Týnka měla na hlavě plyšovou čepici s kapsou, která vypadala slibně – dokud se nezapotila a vajíčko se jí nerozpláclo za krkem.

Petra si pokusila na hlavu připevnit lžičku, což byl zajímavý pokus, dokud se lžička nezvedla větrem. Deniska šla na to vědecky – vyrobila si z papíru korunku s hnízdem uprostřed a do něj vajíčko pasovalo jako král do trůnu. Kuba měl na hlavě čepici s rovným vrškem, ale tvářil se, že je to umělecký protest proti gravitaci.

Miláček mezitím pobíhal kolem a snažil se každému vajíčko ukořistit, takže chaos narůstal. Když konečně všichni byli připraveni, Olinka vytýčila trasu – od plotu ke stromu, kolem lavičky, přes dvě klády a zpět. Startovala s pišťalkou z dětského boxíku.

Závod začal. Děti se rozběhly, nebo spíš rozhoupaly, protože jít s vajíčkem na hlavě a nekřičet přitom „Pozor!“ bylo nemožné. Vajíčka padala, děti se smály, některé brečely – ale jen smíchem.

Petra spadla do keře, Tonda do kyblíku s vodou, Randálek se zasekl o Miláčka, Týnka se motala dokola jako káča, Deniska šla pomalu, ale jistě, a Kuba došel až ke stromu – ale zapomněl se vrátit, protože si mezitím sedl a kreslil.

Ve finále měla Deniska jedno vítězství, ale vypadala, že si ho radši nechá pro sebe, protože Randálek se tvářil, že prohrál, a to nesl těžce.

Olinka přišla k němu, posadila se vedle a řekla: „Víš, že jsi byl první, kdo doběhl s rozbitým vajíčkem, ale největším úsměvem? To taky něco znamená.“

Randálek se podíval na své rozbité vajíčko, které měl rozmatlané po rameni, a usmál se: „Jo, asi mám rekord v prasklinách.“ A Olinka odpověděla: „A v odvaze to zkusit znovu.“

Pak všichni dostali jedno čokoládové vajíčko za účast – a to nikdo neupustil. Večer si o tom povídali u čaje, Petra zazpívala hymnu „Vajco na hlavě – životu se směj“, Tonda a Týnka chtěli další den závody v nošení jogurtu na nose, Deniska zapsala do sešitu:

„Dnes jsme nesli vajíčka na hlavě. A zjistili jsme, že rovnováha není jen o těle, ale i o náladě. A že někdy je víc odvahy v neúspěchu než ve výhře.“

Kuba nakreslil všechny s vejci na hlavě jako krále a královny – a Randálek si pod polštář schoval lžíci, protože co kdyby příště nosili pudink.

Byla tichá zimní noc a Emička ležela ve své postýlce, přikrytá až po bradu svou oblíbenou dekou s vyšívanými hvězdičkami. Mufinka spala stočená do klubíčka na jejích nohou a v pokoji panovalo ticho, jaké bývá jen tehdy, když sníh pomalu a jistě pokrývá svět venku.

Emička nemohla usnout. Dnešní den byl krásný, plný smíchu, her a vanilkového čaje, ale její hlavička byla plná tolik myšlenek, že se ne a ne zklidnit. Převalovala se, poslouchala tikání hodin v obýváku a pak se otočila na bok, objala svůj polštář a zavřela oči.

Polštář měla ráda od malička. Byl trochu slehlý, ale přesně tak, jak to má být. Věděla, kde je jeho nejměkčí místo a kde se jí nejlépe leží, když potřebuje najít klid.

Tentokrát ale, když si na něj položila hlavu, cítila něco zvláštního. Jako by polštář tiše dýchal. Ne opravdu – ale měla ten pocit, jako by si něco šeptal pro sebe. Emička otevřela oči a posadila se. Chvíli se dívala na polštář a pak si ho položila do klína. Hladila ho pomalu, jako by byl živý, a najednou ji napadlo – co když ten polštář není jen obyčejný? Co když v sobě ukrývá něco víc než jen peří nebo vlákna? Co když v sobě nosí sny?

Zavřela oči a položila dlaň doprostřed. A v tu chvíli se to stalo. Ucítila, jako by jí cosi jemně zatlačilo na srdce. Ne bolestivě – ale důvěrně. A najednou začaly přicházet obrazy.

Nejprve maminka, jak sedí u starého šicího stroje a zpívá písničku, kterou Emička zná, ale nikdy neví, odkud. Pak tatínek jako malý kluk, jak hledá ponožku pod postelí a přitom najde zapomenutou kresbu, která ho rozesměje. A pak Mufinka, v obrovské říši koček, kde všechny sedí na poličkách jako královny a každá má svou vlastní korunu z myšího chlupí.

Emička se začala usmívat, a přestože její oči byly zavřené, viděla víc, než když byly otevřené. A pak přišel sen, který nebyl sen. Viděla sama sebe, jak pluje po obloze na lodi z knih. Každá stránka jí pod nohama tiše šeptala příběh, a kormidlo bylo ze zmrzlého pírka. Letěla mezi hvězdami, které jí dávaly hádanky, a když odpověděla správně, rozzářily se do barev duhy. Jedna z nich jí vklouzla do kapsy a zůstala tam.

Když se Emička otočila, za lodí se táhla stopa světla, ve které plavali ptáci z papíru a stíny jejích přání. Polštář pod hlavou hřál, ale ne od těla. Byl teplý jako čaj, do kterého někdo přimíchal vděčnost. A Emička pochopila, že ten polštář jí dnes neukazuje jen sny. On jí ukazuje příběhy, které zůstávají – i když se probudí.

Ráno, když otevřela oči, polštář ležel klidně, bílý, obyčejný. Ale Emička věděla, že v sobě má něco, co nikdo jiný nevidí. Vyskočila z postýlky, vzala si sešit a pastelky a začala kreslit. Nakreslila loď z knih, hvězdy s očima a stín ve tvaru jejího přání. Pod to napsala: Polštář, který šeptá sny, není polštář. Je to kniha bez slov.

Když přišla maminka a viděla obrázek, zastavila se a pohladila Emičku po vlasech. „To je krásné. Ty máš opravdu živou fantazii.“ Emička se usmála. „Ne. To jen polštář mluvil. Já jsem ho jen poslouchala.“

Maminka se zadívala na kresbu, ale nic neřekla. Jen si sedla vedle a objala Emičku. Chvíli mlčely, a pak maminka tiše řekla: „Víš, já jsem jako malá měla taky takový polštář. Neuměl mluvit, ale ukazoval mi sny. Možná mluvil jen jinak.“

Emička se podívala na maminku a přikývla. „Možná mají všechny polštáře svá tajemství. Jen musíš být potichu, když začnou vyprávět.“

Ten den nosila Emička svůj polštář po domě. Posadila ho ke stolu, k oknu i na koberec. Vždycky se usmála, pohladila ho, a pak tiše přiložila ucho k jeho rohu. Ne vždy mluvil. Ale někdy ano. A Emička věděla, že v noci ho zase přitiskne k sobě – a on jí otevře dveře do světa, kde sny nejsou vymyšlené. Jsou zapamatované.

Kapitola 15 – Petruška čte pohádky (a já usínám)

Každý večer má u nás doma svoje kouzlo. Tatínek si dává čaj, maminka utírá stůl, Deniska sleduje telefon, Olinka se tulí s medvědem… a Petruška? Petruška čte pohádky.

A já? Já u toho spím. Ale ne hned! Nejprve poslouchám.

Pohádky mají zvláštní sílu. Petruška je čte takovým hlasem, že i já, pes, rozumím. Když začne: „Bylo nebylo…“, najednou slyším víc než slova. Slyším les. Cítím vlhkou trávu. Vidím vílu, která mi přinesla piškot. Nebo medvěda, co si se mnou chce hrát.

Petruška si sedá do postele, zapaluje malou lampičku a otevírá knížku. Já si lehnu vedle ní – přesně na to místo, kde končí deka a začíná polštář. Takhle to máme každý večer. A každý večer čtu s ní. Tedy – poslouchám. Sníme spolu.

Jednou četla o pejskovi, co hledal domov. Zatajil jsem dech. Co když domov nenajde? Co když zůstane sám? Ale naštěstí ho našel – a to u holčičky, která ho pojmenovala Miláček. Vážně! Alespoň myslím, že to tak bylo. Možná jsem v tu chvíli trošku usnul.

Jindy to byla pohádka o princezně, která si přála mluvit se zvířaty. Představoval jsem si, jak jí říkám: „Králičí pelech není na spaní, to ví přece každý pes.“

Petruška se při čtení usmívala. A já jí položil hlavu na koleno. Dělá to hřejivější.

Občas čte tak tiše, že slyším jen rytmus jejího hlasu. Ne slova. Jen tón. A v tom tónu je pohoda, bezpečí, večer. A víčko. A druhé víčko. A pak…

…a pak už nevím nic. Jen jak mě někdo pohladí po hlavě. Jak mi někdo srovná ouško. Jak mi někdo šeptá: „Dobrou noc, Miláčku.“ A pak… klid. Klid, jaký umí být jen v noci, kdy se čtou pohádky.

Jednou jsem ale neusnul. Jednou jsem zůstal vzhůru až do konce! Byla to pohádka o pejskovi, který hlídal poklad. Všichni se ho báli, ale on byl vlastně hodný. Jen si chránil to, co miloval – svoji zlatou misku a pískacího dinosaura.

Petruška se na mě podívala, když to četla, a řekla: „Víš, Miláčku, ty bys taky dokázal hlídat poklad.“

To jsem se narovnal! Doširoka jsem otevřel oči a olízl jí ruku. Chtěl jsem říct: „Ano, Petruško! Ale jen pokud v tom pokladu budou piškoty!“

Někdy u čtení přijdou i ostatní. Olinka si lehne k nohám postele a drží medvěda. Deniska poslouchá potichu z křesla, i když se tváří, že ji to nezajímá. Ale já vím, že se jí líbí, když Petruška čte. Všem se to líbí. Petruščin hlas je jako vlnka, co houpá člověka i psa.

Jednou četla pohádku o psím králi. Byl to jorkšír. Vypadal skoro jako já. Měl korunku, tlapky v botičkách a seděl na polštáři z hedvábí. Ale hlavně – jeho království bylo plné laskomin. A nikdo ho nerušil, když spal!

O tom jsem snil několik nocí. I teď, když si na to vzpomenu, chci zívnout. Tak moc byla ta pohádka hebká a teplá. Jako deka, pod kterou se schovám, když venku prší.

Jednou Petruška četla, a najednou zhasla lampa. Výpadek! Celý dům byl potmě. Všichni volali: „Olinko, kde jsi?“ „Denisko, nepanikař!“ „Tatínku, máš baterku?“

A já? Já zůstal s Petruškou v posteli. Ona mě objala a po tmě zašeptala:
„Víš co, Miláčku? Dnes ti tu pohádku domyslíme spolu.“

A tak jsme leželi. Ticho. Tma. Jen její dech. A můj. A v hlavě… další příběh. Možná o tom, jak jsem plul po řece v loďce z chleba. Nebo o tom, jak jsem našel cestu k babičce přes louku plnou klobás.

To je na tom to nejlepší. Když Petruška čte, otevírají se dveře do jiného světa. A já mám klíč. Ten klíč se jmenuje: lehnu si vedle ní a počkám, až začne mluvit.

Někdy čte i staré pohádky, ty, které zná maminka nebo babička. Jsou o rytířích, dracích a dědečcích s dlouhými vousy. Ty příběhy jsou zvláštní – je v nich víc slov, kterým nerozumím. Ale i tak v nich cítím dobrodružství.

Jednou četla pohádku o pejskovi, který byl průvodcem malému princovi. Putovali spolu hvězdami a hledali domov. To bylo tak krásné, že jsem ani nezavřel oči. Jen jsem tiše poslouchal, a čumáček mi vibroval do rytmu slov.

Petruška někdy ani nepotřebuje knihu. Sedne si, pohladí mě a začne vyprávět. „Představ si, Miláčku… že jsi pejsek z jiné planety.“ A já si to hned představuji. Mám anténky místo uší. Jsem zelený a hafkám do bubliny. Ale přesto – pořád hledám domov. A hádej co? Najdu ho právě tady, u Petrušky v pokoji.

Někdy usnu hned. Jindy až u třetí stránky. Ale pokaždé usínám šťastný. Protože mám své místo. Svou Petrušku. A svůj večerní rituál. A to je víc než pohádka. To je život.

🦴 Psí poučení Miláčka

1. Není nic uklidňujícího jako hlas, kterému věříš. Může říkat cokoli – pohádku, příběh nebo jen „dobrou noc“. Důležité je, kdo ho říká.
2. Pohádky nejsou jen pro děti. Jsou i pro pejsky. A ti nejlepší posluchači mají chlupaté uši a tlapky.
3. Když ležíš vedle někoho, koho máš rád, svět se zpomalí. A to je někdy to největší kouzlo večera.
4. Usni s hlavou na koleni a srdcem v pohádce. Protože to je místo, kde začínají sny.