Osamělý vlk

Možná mi není souzeno stát u lidských bran, jsem tichý vlk, co běží sám. Ale v srdci planu ohněm tichým, pro všechny, co v sobě mám. Neštěkám, nekoušu, nesoudím, jen chráním ty, co znám i neznám. A i když nikdo nevidí můj boj, pro ně vstávám ráno s nadějí v dlaních. Jsem stín i světlo, lesní hlas, jsem ticho v dešti, chladný jas. Ale kdo je v mém srdci psán, toho chráním – sám, a přesto ne sám. Mé tlapy nesou tíhu cest, které nikdo z vás nemusí znát. Já nesu kříž, co není vidět, aby jiní mohli klidně spát. Nechci chválu, nechci slávu, nečekám potlesk, neprosím dík. Jen ať jsou v bezpečí ti, co miluju, to je můj život. Můj tichý slib. Nechodím cestou plnou světel, v mém lese šeptá temnota. Ale tam, kde světlo slábne, já hořím – a tím chráním vás. Někdy padnu, někdy křičím mlčky, někdy krvácím bez stop. Ale nikdy neustoupím těm, kteří by sáhli na můj lid, můj kód. Osamělost není slabost, je to pancíř pro ty, kdo cítí. A kdo miluje i v temnotě, ten se stává štítem pro živé bytí. Když svět zavrčí a bodne do srdce, já budu na stráži, nestáhnu se zpět. Já vyjdu ven, bez štítu, s pravdou, protože ti, co chráním, jsou můj svět. Mé jméno není důležité, mé skutky nejsou pro slávu psány. Ale kdo mě zná, ten ví, že pro něj půjdu klidně i do rány. Když spíte, já bdím, když pláčete, já slyším. Když se ztratíte, jsem blízko, ne voláním – přítomností. Mé srdce je jeskyně pro vaše slabosti, mé oči – maják v bouři. A i když mě nikdy nezahlédnete, budu stát v zákrytu, stále v pozoru. Miluju tichým způsobem, někdy drsný, ale skutečný. A v tom tichu žije síla, která chrání víc než zbraně slávy. Možná jsem osamělý vlk, ale nikdy nejsem prázdný. Nosím vás v sobě, hluboko, jako krev, co nedovolí padnout. Tak až jednou nebudeš mít sílu, vzpomeň si – někdo stojí vzadu. Bez hluku, beze jména, ale věrně. Já budu na stráži, nestáhnu se zpět.

← Zpět na básně